Srdeční záležitost aneb s čím počítat po infarktu myokardu

PhDr. Alexandra Pilipčincová, Ph.D.
HRM line, číslo 4, 2011

Nemoci oběhové soustavy jsou nejčastější příčinou úmrtí českých mužů a žen. Nejčastěji se jedná o infarkt myokardu (IM), aterosklerózu a ischemickou chorobu srdce. Což by nebyla natolik hrozivá informace, kdyby se netýkala lidí v produktivním věku, nejčastěji na vrcholu kariéry. V posledních letech jsem v rámci svého postgraduálního vzdělávání dělala výzkum na předním pražském pracovišti, který byl zcela výjimečný šíří svého záběru. V současnosti jako personální psycholog společnosti Tres consulting s.r.o. přináším nejzajímavější fakta, která jsou určena pro lidi působící v oblasti lidských zdrojů.

Kdy jsme „ohroženým druhem“?

Představa, že se jedná o nemoc vynervovaných manažerů, je mylná. Zkoumala jsem skupinu stovky českých pacientů po tzv. předčasném IM (muži do 65, ženy do 75 let) a téměř polovinu pacientů tvořili právě lidé vyučení bez maturity. Často přitom jde o situaci nečekanou. To potvrzuje i údaj, že u 80 % pacientů to byl první projev srdečního onemocnění. Když se zdravotní situaci většiny z nich podíváme lépe na „zoubek“, zmiňovaná nečekanost se jeví jako relativní. Více než 60 % mužů a více než 40 % žen s IM byli kuřáci. Jen pro srovnání – ve věkově vyrovnaném souboru lidí bez příznaků srdečně-cévních nemocí to bylo jak u mužů, tak u žen kolem 25 % kuřáků. Zdá se, že rozhoduje i počet denně vykouřených cigaret. Kuřáci mezi pacienty po IM byli mnohem silnější než kuřáci v „běžné“ populaci. Výrazně vyšší podíl lidí trpících na vysoké hladiny cholesterolu ve skupině s infarktem by mohl být rovněž včasným varovným signálem. Představa tlouštíčků jako ohroženého druhu z hlediska IM může být naopak trochu pomýlenou. Důležitější než hodnoty tzv. body mass indexu, deroucí se do astronomických výšin, je přítomnost tzv. centrální obezity čili nelichotivých tukových polštářků kolem pasu.

 Doporučení: Nezanedbávejte proto sílu prevence a najděte si čas alespoň jednou ročně na návštěvu u lékaře. V roli zaměstnavatele zvažte, jaké stravovací možnosti poskytujete svým zaměstnancům a jaké benefity v podobě sportovního vyžití. Máte-li závodního lékaře, dbejte, aby šlo o kvalifikovaného odborníka, který bude poskytovat péči, a nejen formálně jednou ročně razítkem potvrdí zdravotní způsobilost.

Důležitá je i hlava!

Nejen míra opotřebení našeho těla, ale i stav mysli je rozhodujícím faktorem na pomyslných váhách „onemocním – neonemocním“. Lidová moudrost vyjádřená rčením „puklo mu ze žalu srdce“ byla opakovaně potvrzena ve výzkumech o vztahu deprese a rizika výskytu prvního IM a následných prognóz o jeho vývoji. I ve skupině českých pacientů polovina žen (!) a čtvrtina mužů v čase hospitalizace po IM trpěla alespoň mírnými depresivními příznaky. Zejména ženy si stěžovaly, že zmiňovanými pocity smutku, pesimismu, znechucení ze sebe samé, plačtivostí, agitovaností, pocity podrážděnosti a beznaděje trpěly již několik týdnů, měsíců, někdy až let předtím, než se u nich projevily těžkosti se srdíčkem. Přičemž jako nejčastější důvod těchto pocitů udávaly vleklé problémy v rodině (výskyt gamblerství a drogové/ lékové závislosti, ztráta blízké osoby, rozvod, problém nezaopatřených dětí/vnoučat apod.).

Doporučení pro zaměstnavatele: Myslete na to, že zaměstnanec po prodělaném infarktu může kromě tělesných obtíží trpět i nepohodou v prožívání, která může rovněž ovlivňovat jeho pracovní výkon. Pokud jste byli s jeho výkonem v minulosti spokojeni, snažte se jej spíše podpořit. Nespoléhejte jenom na úvahu, že pokud by mu „opravdu něco bylo“, lékař by to určitě poznal. V americkém šetření, publikovaném v prestižním časopise o psychosomatické medicíně, se zjistilo, že u tří čtvrtin pacientů po IM, kteří trpěli depresí, to zdravotníci přehlíželi nebo nerozpoznali. Pozitivem je, že se většina českých pacientů v průběhu roku se situací vyrovnala a v míře depresivních příznaků se po roce již nelišila od „běžné“ populace.

Krizový scénář

Co tedy může lidem po infarktu z hlediska psychiky pomoci? Důležité je obklopit se blízkými lidmi. Čeští pacienti po IM, kteří měli kolem sebe lidi, kteří je měli rádi, s nimiž mohli vést i důvěrné rozhovory a na něž se mohli obrátit se žádostí o pomoc, netrpěli v čase hospitalizace, ani rok po propuštění z nemocnice, tolik pocity deprese, jako lidé bez dostatečné podpory svých blízkých. Svou kvalitu života popisovali, i navzdory nemoci, jako lepší než „opuštění“ pacienti a rychleji se vraceli zpátky do normálního života. Je rovněž důležité myslet pozitivně a nepodléhat emocím.

Zajímavá je dvojí tvář strategie vyrovnávání se se stresem, nazývaná výstižně jako popírání. (Mezi její nejčastější projevy patří odmítání uvěřit, že nežádoucí situace vznikla, vedoucí někdy i k chování „jako by“ se nic nestalo.) Tato strategie pomáhala českým pacientům na koronární jednotce zmírňovat pocity úzkosti. Z dlouhodobého hlediska se ale ukázala jako neúčinná – vedla k pomalejšímu průběhu rekonvalescence.

Doporučení pro kolegy: Pokud víte, že váš kolega, který leží v nemocnici, žije spíše osaměle, a jestliže najde onu pomyslnou napůl plnou láhev, vnímá ji spíše jako poloprázdnou, můžete očekávat, že průběh rekonvalescence u něj může být náročnější a pomalejší. A veselý tón hlasu v telefonním sluchátku oznamující vám: „Tak mi tedy natočili EKG a měl jsem ho TAM!“ může spíše než o banálnosti zdravotní komplikace svědčit o masivních pocitech úzkosti, které jsou popírány a rovněž mohou průběh uzdravování spíše komplikovat.

Co očekávat

Očekávání českých pacientů ohledně vývoje jejich nemoci se ukázala mnohdy jako nerealistická. Nejvýraznější byl rozdíl v rychlosti návratu do práce. Většina pacientů očekávala návrat do měsíce, v reálu se nejčastěji vraceli za půl roku. Pětina pacientů se v průběhu následujícího roku do práce nevrátila vůbec.

Doporučení pro kolegy: Pokud tedy budete pátrat po tom, kdy můžete očekávat návrat kolegy zpátky, myslete na to, že předpovědi, které uslyšíte, můžou být výrazně zkresleny už zmiňovaným mechanismem popírání, ale také nedostatkem zkušenosti „ čerstvého pacienta“ s novou situací. Zejména u fyzicky náročnějších prací návrat ani nebude možný. Pokud chcete být nápomocný, zkuste spíše sehrát pro kolegu podpůrnou roli. Sociální opora se totiž prokázala být nejsilnějším faktorem v procesu zotavování a tím i rychlejšího návratu pacientů zpátky do běžného života.

Scan článku v PDF